Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DOGMA ART jsou legendami brněnské rockové scény a tudíž pojmem, bez něhož bezpochyby nelze sestavit kompletní přehled o moderních dějinách tuzemské tvrdé hudby. Sami o sobě říkají, že hrají „new hard“, tedy něco jako hard rock v jakémsi speciálním balení, ale my metalisti o tom samozřejmě víme své. Za více než čtyřicet let existence kapely, která se může pochlubit skutečnými hity typu „Rána opilců“, „Fakt že jó“ nebo pozdější „Náhodou“, však její diskografie čítala ke konci loňského roku pouhé čtyři nahrávky, z toho navíc jen dvě ve formátu řádné studiové desky.
To se však změnilo hned na startu roku letošního, kdy po předlouhé době vyšlo album se symbolickým názvem „Vzkříšení“. Jeho úkolem je napsat další kapitolu v kronice skupiny, která v současnosti tvoří a hraje v sestavě, jež se datuje až někam do roku 2008, kdy se k jejímu jádru, tvořenému zpěvákem Ladislavem „Obludárium“ Škaroupkou, kytaristou Michalem Kuglerem a baskytaristou Milanem Vajgrtem (naposledy také TITANIC) přidal tehdy ještě jako host i syn prvně jmenovaného, bubeník Martin „Marthus“ Škaroupka (rovněž TITANIC a samozřejmě hlavně CRADLE OF FILTH). Což je mimochodem poměrně unikátní situace, co myslíte, když se takhle v podobně úspěšné kapele potkají otec a syn.
Netuším, nakolik nové album ovlivnila právě přítomnost posledně zmíněného bubeníka, který je u domovských CRADLE OF FILTH zodpovědný i za hudební stránku věci, ale fakt je, že první dojem, který si z alba odnesete, je jakási jeho „nakopnutost“. DOGMA ART působí pod taktovkou Marthusových rytmů, brejků a nezřídka užívaných dvou kopáků v dobrém slova smyslu jako z řetězu utržení, což má ve spojení se silnými kytarovými a zpěvovými motivy sílu přímo medvědí. Jinými slovy, jsme tady přesně svědky něčeho, co jsem zlehka naťuknul už výše – v jádru hardrockoví DOGMA ART regulérně přešlapují do metalového hájemství, což jim jde nesmírně k duhu, neboť to zároveň rozhodně nelze hodnotit jako jakési nedovolené počínání.
Jasně to deklaruje hned otvírák „Hra a král“, který je emotivním výtryskem energie, proudícím zde vlastně úplně ze všeho. Z neotřelého nápadu, z určujících bicích, z krásného a vynalézavého kytarového doprovodu či ze svojského projevu Škaroupky staršího. Že je tím pádem skladba notně výrazným kusem už asi není nutno zdůrazňovat, stejně jako to pak platí i o dalším dění na albu. Mezi jeho deseti skladbami není žádná, co by postrádala nějakou svoji vlastní duši, žádná, co by neměla oprávněné ambice vás svým nakažlivým hard/metalovým potenciálem navnadit a pak už nepustit ze spárů. Protože kam se tady podíváte, tam to zkrátka „žije“, ať už se bavíme o parádních refrénech („Prostor a čas“, „Kolotoč radosti“), až „sabbathovsky“ nosných náladách („Vzkříšení“, „Soud“), dalších variacích na metalové nálady („Hodiny času“, „Návštěvník“) anebo ve všech směrech naprosto skvělých „Zatracený dílo“ a „Cesta života“, ztělesňujících až krystalicky čistou radost z obyčejného hraní jako takového.
Vzkříšení DOGMA ART, má-li k němu tedy titulek alba odkazovat, mělo jistě více než jen symbolický smysl. „Vzkříšení“ coby album napěchované životaschopnou a originální tvrdou autorskou muzikou o tom totiž mluví řečí naprosto jasnou a srozumitelnou.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.